chtěla bych se dělit o to, na co jsem přišla nebo o to, co je pro mě vzácné

Vztah kněze a ženy

30. 9. 2011 17:37

 

 

 

Vztah ženy a kněze z pohledu čtyřicetileté ženy

 

Jsou témata, o kterých se příliš nemluví, o kterých se spíše jen šušká. Po celý život jsem se setkávala s kněžími jako farnice, jako katechetka, studentka, laická teoložka či přítelkyně. K napsání této eseje mě povzbudil rozhovor s Věrou Provazníkovou, který vyšel v Katol. týdeníku č. 39. Mezi ní a Bohuslavem Reynkem byl vztah hlubokého přátelství. Na čem stojí takové hluboké přátelstv? Na lásce a úctě.

            Kněžský celibát přináší různá úskalí. Ponechám teď stranou fakt, že mnoho kněží ze služby odchází a žení se. Není jich málo. Jen z těch, které jsem znala, to bylo kolem deseti. Díky tomu, že kněží zůstávají sami a neuzavírají manželství, jsou prostě zvláštní, výjimeční. Není vždy snadné se k nim správně chovat. Přílišná odtažitost i velmi intimní blízkost mohou škodit.

            Láska má mnoho odstínů – mateřská, sourozenecká, přátelská, milenecká. Pokud mám kněze opravdu ráda a je mi blízký, jak mu můžu dát svou lásku najevo? Často jsem nad tím přemýšlela a pomohl mi citát: „Láska chce dobrou toho druhého.“ Co je to chtít dobro pro kněze? Pomoci mu, aby měl široké srdce, do kterého se vejdou všichni – mladí, staří, děti, nemocní.

            Ale stejně je tu i ten osobní vztah. V každém vztahu mezi mužem a ženou (dle mého názoru) existuje určité erotické napětí či jiskření, což ale není špatně. Může to být dobrý motor onoho vztahu. Je potřeba si to přiznat a ne dělat, že to není. Základem každého vztahu je být pravdivý sám k sobě. Proč si budu vymýšlet nějaké hříchy jen proto, abych se s knězem mohla setkat? Není férovější pozvat ho na kafe či na pivo? Měla jsem velmi dobrého přítele kněze, bylo mu už víc než 70 let. Po mém odstěhování jsme byli od sebe daleko, ale telefonovali jsme si. Bývala jsem dojatá, když mi říkal, že ode mě duchovně čerpá. Měli jsme se upřímně rádi, volali si a jeden za druhého se modlili. Když zemřel, hodně mě to bolelo, ač byl už požehnaného věku.

            Myslím, že v přátelství jsou důležité i city, samozřejmě nejdůležitější jsou činy a z nich se dá vyčíst, že mě ten druhý miluje. Mám totiž dalšího přítele – kněze, který už také dosáhl důchodového věku. Uvědomila jsem si, že ho mám opravdu moc ráda. On mě totiž vnímá jako dar, křísí ve mně ženu. V jeho očích vidím, že jsem milovaná, jeho láska je pro mě zosobněním lásky Boží. Ano, je třeba si přiznat, že po 15 letech manželství už někdy něha vyprchá, kytičky žena nedostává a už velmi dlouho neslyšela, že je hezká. A najednou je tu někdo, pro koho není jen hospodyňkou, ale ŽENOU – krásnou, milou, vzdělanou, láskyhodnou, zajímavou. Vztah léty dozrával. Nejde tu o erotiku, jde o hlubokou úctu. Je to takový vztah, ze kterého člověku vstoupí do očí slzy....

            A pak mám dva přítele – kněze, kteří jsou skoro stejně „mladí“. Vztah k nim není pro mě jednoduchý. Jsou to hezký a hodní chlapy. Myslím, že bolest ze vztahů můžeme dávat Kristu na kříž. Moc se mi na Ježíši líbí jeho vztah k ženám. Ta scéna, kdy mu žena svými slzami smáčí nohy a utírá je svými vlasy, to je erotická scéna! S jakou něhou mluví se Samařankou u studny a s Marií Magdalskou po svém Zmrtvýchvstání. Jasně, ten P. Pavel či Josef nejsou Ježíš. Jsou to chlapi z masa a kostí. Ale nepotřebují i tito mužští dobré kamarádky či přítelkyně (ne milenky!)? Nepotřebují „ženský pohled“ na svět?

            Kéž nám Bůh dá odvahu žít naše vztahy intenzivně a pravdivě. Tak, aby byli k slávě Boží.

Zobrazeno 6693×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková