Slovo psané a mluvené

"Chca nechca" dochází mezi námi lidmi k různým nedorozuměním. Někdy mi připadá, že čím více prostředků komunikace máme, tím hůře komunikujeme. Občas mi zůstává rozum stát nad tím, jak může příjemce mého elektronického dopisu moji větu pochopit úplně jinak, než jak jsem ji myslela. Obzvlášť s jednou kamarádkou často narážíme. Je to ale pochopitelné: při čtení písemného projevu druhou osobu nevidíte, nemůžete vnímat gesta, výraz obličeje. A oni to ti smajlíci všechno nevyřeší! Občas se možná za písemný projev trochu skrýváme. Ruku na srdce: kdo z nás někdy, když se mu nechtělo s druhým mluvit, nenapsal raději smsku?

Jak známo vše má své výhody a nevýhody. Jako výhodu projevu psaného vidím, že není tak ukvapený a zbrklý jako projev ústní. Může zachytit souvislý tok myšlenek. Písemně jsme druhému shopni říct "víc" než ústně. Nechám stranou anonymní dopisy. Ale třeba takový milostný dopis, ke kterému se můžu vrátit, a to jak za hodinu, tak třeba za 50 let. Z dopisů se můžu "sytit", přežvykovat jednotlivá slova. Někdy se stydíme říkat druhým hezké věci a je pro nás mnohem lehčí je napsat. Třeba takové poděkování rodičům za jejich lásku. Nebo vyznání lásky či přátelství, na které jednoduše nemáme ústně odvahu. Nevýhodou písemného projevu je právě to, že znemožňuje komunikaci neverbální. Z tónu hlasu při rozhovoru už poznáme, zda s námi druhý souhlasí, zda jsme ho nadchli nebo ho naše sdělení nechalo chladným, vidíme gestikulaci apod.

Pokud máme s druhým člověkem nějaké nedorozumění, něco je třeba si vyjasnit, je myslím vhodnější volit projev ústní a to úplně nejlépe tváří v tvář. Pořád nějak nechápu, proč spolu chatují dva lidé, bydlící ve stejném domě... Mnohem tvořivější a zábavnější je jít spolu na procházku, na kafe nebo na pivo, ne? Rozhovor s druhým má sice oproti psanému projevu své výhody, to ale ještě neznamená, že všechno a všechny pochopíme. Je to pro mě velkou záhadou a přemýšlím, čím to je. Jsou lidé, s kterými "vysíláte na stejné vlně". Jak to říct? Hodně zjednodušeně: když já řeknu "jablko", tak on nějak tuší, že myslím červené. Když řeknu láska, tak si nepředstaví postelovou scénu. Vzájemné porozumění závisí jistě na tom, jak se dotyčné dobře znají, jaké mají vzdělání, zkušenosti. Sama jsem někdy v šoku a nepřestávám se ptát: "Proč s tímto člověkem, který je tak zajímavý a vzdělaný a....., si prostě nerozumíme???" Nejsme schopni se pochopit. Ani nejlépe a nejprecizněji formulovaná věta nepřispěje k tomu, aby druhý pochopil to, co řeknu, tak, jak jsem to myslel. O to víc si pak vážím těch, se kterými si rozumím a ještě více těch, kteří i když jsem hodně jiná než oni a překvapuji je svým způsobem mluvení a uvažování, mě mají rádi. Tak to tedy klobou k dolů. A jak tak pořád dumám o těch rozdílech mezi mužem a ženou, musím souhlasit se starší a zkušenější kamarádkou, že jsou věci, které prostě vysvětlit nejdou. Mozek našeho protějšku funguje jinak. Ne závadně, ale jinak.

"Na počátku bylo Slovo." (Jan 1.kp)

"Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst." Nežijeme i ze slov druhých lidí? Já tedy určitě. To bych si jinak nepřepisovala hezké smsky na památku, neukládala staré dopisy a nedávala hezké maily do složky NEMAZAT.