chtěla bych se dělit o to, na co jsem přišla nebo o to, co je pro mě vzácné

Rasismus po česku

30. 8. 2011 6:07
Rubrika: zamyšlení

Rasismus po česku

V neděli náš kněz kázal o rasismu. A byla u nás na návštěvě kamarádka Asel z Kirgistánu. V nemocnici jí neprodloužili smlouvu a rasismus v tom zřejmě sehrál roli. Prostě některé kolegyně rozčilovala už svou vizáží. V severmích Čechách eskalovalo napětí mezi Čechy a Romy. Tak se není co divit, že mi toto téma leží v hlavě.

Hodně jsem přemýšlela čím to je, že jsme my Češi tak nepřátelští a někdy až nesnášenliví k lidem jiných národností. Jeden důvod je myslím zřejmý: čtyřicet let jsme byli nuceni žít za železnou oponou a s vnějším světem jsme se nemohli téměř stýkat. (Pokud nepočítám studenty ze spřátelených zemí či bulharské dělníky). Minulému režimu se podařilo nás izolovat. Nejenom, že jsme xenofobní, ale my se neumíme povětšinou chovat ani k postiženým a jiným menšinám. Prostě nás to nikdo nenaučil, jsme v tom bezradní.

Chápu, že je člověk naštvaný, když mu sousedé cikáni vyřvávají do noci v domě, kde bydlí. Chápu, že nám vadí, když se Rusové ve Varech chovají povýšeně. Chápu, že někomu, kdo prožil válku, mohou být Němci nesympatičtí. Ale proč házíme všechny do jednoho pytle??? Musí být Serjoža darebák jenom proto, že je to Rus? Všimněme si, jak cizince nazýváme - to jsou ti cikáni, Rusáci, Němčouři. Už z toho, jak je jsme je pojemnovali, čiší pohrdání. Přiznám se, že mi nějaké škatulkování národů moc nesedí. Ano, jsou nějaké společné rysy. Že jsou Němci precizní a pořádkumilovní pozná člověk hned, když překročí hranice, ale... Každé paušalizování je nebezpečné. Nebo by se vám líbilo, kdyby jen proto, že jste Čech, vás někdo označil za zloděje? Takovou pověst přece v cizině máme. Dávno neplatí, co Čech to muzikant, ale co Čech to zloděj. A v některých zemích už před námi varují.

Jsou dvě možnosti, jak vnímat jinakost - buď jako nebezpečí, vlastní ohrožení, nebo jako obohacení. Ta naše kamarádka Asel mám vypráví, jak se v Kirgistánu žije. Kdo z nás ví o tom, že tam po rozpadu Sovětského svazu byl lístkový systém? Když my jsme si na západě mysleli, jak jsou ti lidé z bývalých sovětských republik šťastní, že se konečně zbavili nadvlády velkého bratra, tak oni neměli ani základní potraviny. Legračně působí, že mému muži Asel vyká. Tam je jednoduše zvykem lidem, kteří jsou starší než já, vykat. Kolik zajímavých věcí jsme se už od ní o její zemi dozvěděli, ale taky o tom, jak ona vidí nás, Čechy. Jak je pro ni nepochopitelné, že si stále a pořád na něco stěžujeme. Vysvětluje to tím, že nemáme srovnání s chudými zeměmi.

Nebudu se zabývat otázkou Romů. Je příliš složitá. Jen vím, že ani ty v žádném případě nechci házet do jednoho pytle. Můžu romskou otázku pojmout tak, že dát někomu, když mě štve, pár facek. Nebo se budu snažit hledat jiné řešení. Co ale vím jistě je, že Vietnamci bývají pracovití. Také na ně často hledíme s pohrdáním. Ale kdo by dokázat sedm dní v týdnu deset hodin pracovat? Kdo své děti cepuje a vede ke vzdělání? Vietnamské děti čtou více než ty české a ve škole mívají vyznamenání. Vědí, že když budou studovat, nebudou už muset mít krámek se zeleninou jako jejich rodiče. Ale nic nemají zadarmo! Vietmnamským dětem nemusím v knihovně říkat, že se má pozdravit a poděkovat.

A co ti Rusáci? Ano, určitou averzi v sobě mám i já. Hodně nám to tu jejich předkové zavařili a jejich nabubřelost mě rozčiluje. Ale když jsem pracovala v překladatelském servisu, měli jsme jednoho rodilého mluvčího, vzdělaného pána, Rusa, a to byl noblesní člověk, pane! A v našem domě bydlí velmi sympatičtí Rusové. Usmějí se, pozdraví. A Rusko dalo světu takové lidi jako byl Dostojevskij nebo Čajkovskij. Ano, byla jsem pro smích, když se mi ruština líbila jako jazyk a byla jsem tehdy hrdá, že aspoň nějaký cizí jazyk umím.

MUSÍME ROZLIŠOVAT. Ne dělit lidi na "černé huby" a "šikmooké", ale na dobré a zlé. Vždyť i v našem národě je spousta darebáků. Ale i mnoho lidí čestných a upřímných. Jen se o nich moc nemluví. Ono je daleko jednodušší moc nepřemýšlet a říct "cikáni jsou nemakačenkové" než se pídit po tom, jestli jejich děti vůbec mají možnost chodit do běžné školy. Jestli náhodou není potřeba zvolit jiný přístup k jejich rase, něco si o nich přečíst, o jejich způsobu života a myšlení.

A můžeme ještě dnes více než padesát let po válce považovat Němce za nepřátele? Copak nevíme, kolik úžasných vzdělaných lidí tento národ má? Neměli bychom obdivovat, jak po válce vstali z popela? Známe všechny souvislosti?

Kéž bychom byli lidmi, kteří jsou ochotni přemýšlet a nepaušalizovalizovat. Být těmi, kteří chtějí v první řadě chápat. Odpovídat násilím na násilí nikam nevede.

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková