Dveře

Dveře

Napadá mě, jakým úžasným vynálezem jsou DVEŘE. Kdyby je měl člověk popsat někomu, kdo je nikdy neviděl, tak to není právě jednoduché. Mně ale nejde o to, zda jsou to dveře dřevěné, kovové, velké či malé, vrata či dvířka. O dveřích existují i různá úsloví nebo se o nich mluví v Bibli.

            Tuto neděli jsme v kostele, kde jsem byla na bohoslužbě, zpívali sloku písně, kde stojí: „Abys nestál u zavřených dveří, abys našel ve mně chrám.“ Tak mě to zase popostrčilo, abych už konečně napsala ten esej o dveřích. Využití dveří sice je jednoznačné – vchází se jimi a vychází, ale…. Dveře jsou úžasným vynálezem tehdy, když potřebujeme mít soukromí: ať už je to ve svém pokojíčku, kde si nerušeně můžeme číst,nebo se modlit ale i při přízemnějších činnostechJ Sama nemám dobrý pocit, když jsem v levném penzionu a mám se sprchovat pouze za závěsem. Můžeme za sebou potichoučku zavřít dveře a nikoho nerušit. Třeba když chceme manžela překvapit a vyrazíme v sobotu brzy ráno pro čerstvé pečivo. Nebo vycházíme z dětského pokojíčku a nechceme naše děťátko vzbudit.

            Velmi smutným symbolem jsou zavřené dveře. Přede dveřmi stávali žebráci a prosili o trochu jídla. Někdy stačí, když se těšíte na návštěvu a hostitel na vás zapomněl. Zvoníte, zvoníte a ono nic, zavřeno. Vybaví se mi v této souvislosti báseň Jaroslava Vrchlického:

Za trochu lásky šel bych světa kraj,
jak ten, co zpívá u dveří a prosí.

            Děti se posílají za dveře, když zlobí. Neměly by tam zůstávat dlouho, protože je tam smutno, jsou tam samy. Učitelé často posílali žáky za dveře. „Zabouchl mu dveře před nosem“ – nestál o něj, chtěl se ho zbavit. Vrata mohou být symbolem vězení – být za katrem. Právě vrata či dveře jsou spojnicí mezi vězením a vnějším světem. Jak šťastní bývali vojáci, když už byli za branou kasáren!

            Když jdeme za prudkého deště, s úlevou si za dveřmi oddychneme. Dveře kostela sloužily jako útočiště, úkryt nacházeli pronásledovaní za vraty kláštera. Naopak mohutná vrata a ploty dnes oddělují obydlí bohatých lidí. Aby jim nikdo neviděl do talíře, aby k nim nikdo nechodil. „U nás budete mít vždycky dveře otevřené“ říká se, když někoho rádi vidíme, když ho s láskou přijímáme do svého domu. Ježíš o sobě v Janově evangeliu dokonce říká: „Já jsem dveře.“ Co to může znamenat – jsem tím prostorem, skrze který se můžete dostat k Otci i k sobě navzájem. Tak tomu rozumím.

            Dveře mohou být symbolem soukromí a bezpečí, ale také hradbou sobectví a nezájmu.

Dveřmi vcházíme do nového domova, vstupujeme do kostela, dveře otvíráme dokořán na chalupách. Někdy padneme únavou a jsme rádi, že za námi konečně zapadly dveře. Přejeme si, aby někdo, kdo nás obtěžuje, už vypadl za dveře. Ale pohled na zavřené dveře může být i velmi skličující – vězeňská cela, muž, kterého žena vyhodila z bytu a on stojí za zavřenými dveřmi, když dělník prosí o práci a stojí za dveřmi. Kdo se někdy dusil, ten ví, co je to za úlevu, když se otevřou dvířka, víko, poklop.

            Moje babička, maminka jedenácti dětí, která žila u nás na vesnici, když někam šla, zamkla a nechala klíč v zámku. Říkávala: „Slušný člověk vidí, že je zamčeno a kdyby to byl příbuzný a něco potřeboval, tak si může posloužit. No, a zloděj by se tam beztak nějak dostalJ))))). Občas se jí stalo, že se odněkud vrátila a doma ještě našla třeba košík jablek.