O rozhodování

O rozhodování aneb neomezené možnosti

Často o tom přemýšlím a často se v oněch situacích nacházím – neustálé rozhodování,

neustálá askeze. O čem je řeč? Přemítám o širokém poli svobody, kterou jsme dostali.

Už ráno je třeba se rozhodnout, zda si dát kafe nebo čaj, chleba se sýrem nebo s medem. To ještě hravě zvládnu, ale už večer přemýšlím, jestli to prádlo v koši ještě „vydrží“ a já si budu číst nebo by už bylo na čase konečně vyžehlit. Ale to jsou jen banality.

            Musím si uvědomit, že nikdy v životě nepřečtu všechny knížky, které bych chtěla a které za to stojí, nikdy si nebudu moci poslechnout všechnu kvalitní hudbu, vidět každý dobrý film, navštívit všechna zajímavá místa, udržovat kontakt se všemi milými lidmi. Naše kapacita je v mnoha směrech omezená – jsme omezeni časem, financemi, ale i kapacitou mozku apod. Někdy mi rozhodování připadá obtížné. Zvláště co se týče různých vztahů – nejde dělat „šuplíky“ – ten je známý, ten je kamarád a tohle už je přítel. Ale co dělat, aby mě to nepřeválcovalo? Do kterého vztahu investovat, komu být víc nablízku?

            A pak nejrůznější nabízené aktivity. Za totality jsme se radovali, že se vůbec nějaké akce tajně pořádaly – návštěva příchovické fary, setkání asistentem v Sobotce, občas hezký film v kině, příjemné návštěvy, setkávání spolča. Dnes se koná tolik různých setkání, sportovní akcí, exercicií či duchovních obnov, že člověk nutně musí vybírat, aby se z toho nezbláznil, aby to, co si z akcí přiveze se mohlo „usadit“ a dozrát. Najít si čas být sám se sebou. V chebské farnosti měli letos zajímavý půst – půst od aktivit.

            Jak tak pozoruji svět kolem sebe, zdá se mi, že je jen velmi málo lidí, kteří žijí vyrovnaně. Buď je někdo denně v posilovně nebo je to povaleč vyznávající „gaučink“. Někdo stráví mnoho hodin na internetu a jinému je to buřt a ani se nesnaží se něco nového naučit. Někdo je workoholik a druhý si „odkroutí“ své, aby už měl pokoj. Některé ženy si pořád hlídají váhu a jiným je to jedno, nedbají o sebe. Už staří církevní otcové považovali UMÍRNĚNOST za největší ctnost.

            Když jsem se rozhodl pro hru na housle, už mi zřejmě nezbyde čas učit se na klarinet. Pokud provozuji závodně plavání, nestihnu dělat na vrcholové úrovni basketbal. Chodím-li do domova důchodců, už mi asi nezbyde čas věnovat se dětem. A tak člověk stále volí a učí se zodpovědně zacházet se svobodou, která mu byla dána a s časem, který mu byl vyměřen.

 A je to někdy opravdu fuška. Ještě štěstí, že máme Ducha svatého a můžeme mu svoje aktivity svěřovat.