chtěla bych se dělit o to, na co jsem přišla nebo o to, co je pro mě vzácné

Babička Aninka

12. 5. 2011 17:17
Rubrika: vztahy

Nostalgické vzpomínání

 

Nedávno jsem dělala pořádek ve věcech a našla dva sešity s písničkami: v jednom jsou vystříhané populární písně ze Sedničky pionýrůJ  a v druhém rytmické křesťanské písně,

které jsem se začala učit na salesiánských chaloupkách. Některé dokonce s notami! Většina už dávno vyšla ve zpěvnících Hosana. Ale znova si připomenout v čem a jak jsme žily, bylo zvláštní. Říkám si, že bych takové svoji vzpomínání měla psát pro neteře.

            Kdo dneska z mladých pochopí, že jsme v pátek z pionýrských schůzek chodili do kostelaJ? Kdo si bude umět představit, že jsme neměli ani pevnou linku a když jsme chtěli něco po vsi vyřídit, sedli jsme na kolo? Na zmiňovaných chaloupkách jsme se museli skrývat a nic nevyžvanit. Oblečení jsme dědili jeden pro druhém a džíny – to byla bomba. Neznali jsme hamburgery, už kečup byl zvláštností.

            Já mám ale některé vzpomínky, na které se nezapomíná. Moje babička, maminka mé maminky byla úžasná žena. Porodila a s dědou vychovali 11 dětí. Mám moc prima tety a strýčky a haldu bratranců a sestřenic. Měli jsme ve zvyku – tedy nemyslím, že by to bylo jen zvyk – chodit do kostela kromě neděle ještě každý pátek. Po mši jsme se sešli u babičky Aninky ještě s několika bratranci a sestřenicemi. Pokaždé bylo k večeři stejné jídlo: brambory na loupačku. Babička vzala velký hrnec uvařených brambor, vysypala je na stůl a přinesla ve velké míse domácí máslo a umíchaný tvaroh. K pití bylo buď mléko nebo podmáslí. Někdy ještě zbyly bramboráky od oběda. Inu, i když jídlo bylo bezmasé, půst to tedy nebyl. Povykládali jsme s babičkou a šli domů. Někdy si v pátek uvařím brambory a umíchám tvaroh. Vidím babičku s hůlkou a vzpomínám, jak jsem ji vodívala za ruku. Měla 33 vnoučat a každému dávala k svátku a narozeninám desetikorunu. Tenkrát to pro nás byly velké peníze.

Dokud žil děda, chodili spolu, po dědově smrti babička sama každou neděli k někomu z dětí na sváteční oběd. Jelikož většina dětí zůstala ve Studenci, odkud pocházím, vyšla návštěva u nás tak jednou za tři měsíce. Při jedné z posledních dědečkových návštěv jsme na kazeťák  nazpívali společnou píseň „Když jsem já sloužil.“

            Babička byla velmi zbožná žena. Říkávala mi: „Lído, my jsme se po Studenci několikrát stěhovali, ale já jsem vždycky věděla, jak je daleko do kostela.“ Jenom to, že babička vydržela 11 porodů a mnoho probdělých nocí se mi zdá obdivuhodné. Musela úplně zapomenout na sebe, tělo dostalo zabrat. Asi by to bez hluboké víry vůbec nevydržela. Kromě jednoho strejdy, všechny babiččiny děti chodí do kostela a snaží se žít podle evangelia. Z toho má myslím babička v nebi největší radost. Po babičce máme jednu vzácnou památku: psala si deník. Tedy měla jeden velký diář, kde byla jednomu dni vyhrazena jedna stránka. Babičce tento jeden sešit stačil na celý život. K uvedenému dni připsala rok a napsala pár krátkých vět. Často je tam věta typu: „U Vítka mají Evičku.“ Nebo . „Vaškovi s Alenou se narodila Maruška.“ Pak jsou tam legrační zápisky – „Zabíjeli jsme prase.“ Nebo: „Slepice letos nenesou.“ Nikdy ale nezapomenu na jeden listopadový den, kdy zemřel děda, a babička do tohoto diáře napsala dědovi krásné vyznání a podepsala se „Tvoje milující manželka“

            Je opravdu moc prima mít takovou babičku a být si vědom svých kořenů….

           

 

 

Zobrazeno 2457×

Komentáře

Lenochod

Ano, nádherné :). Moje babička má většinou takovou tu pichlavou pravdu, co nechceš slyšet, tak ti řekne a má pravdu, ná ráda Boha a jde to poznat ne jejím životě což je borka, to je dost těžký, mám ji moc ráda. Atvoje babička je úžasná :)...

Krasnazena

byla:-( Už se určitě raduje v nebi.

Zobrazit 6 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková