chtěla bych se dělit o to, na co jsem přišla nebo o to, co je pro mě vzácné

O vyčuhování

22. 4. 2011 15:52
Rubrika: zamyšlení

O vyčuhování

 

Jak se tak pozoruju, našla jsem na sobě jeden docela zajímavý rys – VYČUHUJU.

A to už dlouho a ve všeličems. Když jsem byla malá, tak jsem se dobře učila a už tím člověk vyčuhuje. Nebyla jsem dobrá v tělocviku, zvláště v běhu na dlouhé tratě to byla katastrofa. Před ohlášenou patnáctistovkou jsem špatně spala. Skončila jsem většinou předposlední a celý den zůstala rudá jako rak. Za mnou bývala už jen Jana Dejmková, která byla možná o malinko tlustší než já….Chodili jsme do kostela, ale to jsme byli ve třídě asi čtyři, tak to vyčuhování ještě nebylo tak strašné. Zvládala jsme kostel i pionýrské schůzky. Další vybočování v podobě nechození do Pionýra bych už asi nezvládla.

            Pak přišla střední škola a to teprve bylo „maso“. Nyní po více než dvaceti letech od maturity jsem si to shrnula a pojmenovala takto: BYLA JSEM PREMIANTKA, KATOLIČKA, CHODILA JSEM DO HOUSLÍ A JMENOVALA SE JEBAVÁ. Všechny tyto charakteristiky – každá zvlášť – by už člověka předurčovali k tomu, aby se stal outsiderem nebo aspoň človíčkem podivným, s nímž si neradno něco začínat.

            To, že jsem vyčnívala, co se prospěchu týče prospěchu, jsem si trochu způsobila sama. Neměla jsem s vyznamenáním ze základky chodit na učiliště, byť bylo s maturitou. Že jsem katolička odmalička, která se v dospělém životě rozhodla pro víru sama, na to jsem hrdá. I když i v tomto směru prožívám radosti i bolesti. A v pohanských středních či západních Čechách i díky tomu jsem trošku exotem. Když je někdo na učilišti a studuje ještě druhý cyklus hudební školy a ještě k tomu housle, tak si tedy užije.! Toho posmívání, uf. Dneska jsem ráda. Sice moc necvičím, ale housle popadnu a umím vyloudit docela hezké tóny a melodie. A díky houslím jsem se lehce naučila sama na kytaru, a to byl a je mezi mládeží nástroj docela ceněný. Teď už jsem hrdá i na ty housle! No kdopak na ně umí kromě hráčů v orchestru či učitelů hudebních škol? A moje příjmení? Už by mi to mohlo být jedno, protože jsem šťastně vdaná. V naší rodné vsi bylo Jebavých víc a nikdo se nám nikdy nesmál, to zase až na střední. Já jako děvče hloubavé jsem sáhla po Jungmannově Slovníku naučném a dozvěděla se pravdu: jebat = nadávat, přeneseně pohlavně obcovat. Tak jsem v tom měla jasno… Ale ono je v Čechách i dost Šoustalů a jiných podivných příjmení.

            Teď jsem dospělá, je mi čtyřicet a vyčuhuju vesele dál. Většina lidí se stydí vystupovat na veřejnosti, já se na to těším, mnozí milují metal a na skupinu Kabát bylo v karlovarské aréně kolem 8 tisíc posluchačů. To já raději chodím na komorní setkávání se svým Antonínem. Tedy Dvořákem, aby bylo jasno. Je tam většinou i pár dalších fanynek. Manžel na něj nežárlí, protože Toník už je na věčnosti a mně je s ním krásněJ Vyčuhuju tím, že jsem katolička a to asi ani nebudu rozebírat, to by bylo na nový fejeton. Nemám žádného milence, žiju s jedním mužem 14 let. Pěstujeme pěší turistiku a to je pro mnoho lidí sport málo adrenalinový. Tak na těch našich značených i neznačených cestách taky není narváno jako třeba v Tescu. A liším se i tím, že nemáme děti. Zase podivně nezařaditelná – ani máma, ani řeholnice, zvláštní druh, který hledá jak užitečně a spokojeně žít.

            Nedávno mi psychoterapeutka řekla nádhernou osvobozující větu: „Tak se na to už vykašlete a prostě vyčuhujte, no?

 

Ludmila Křivancová

Zobrazeno 2765×

Komentáře

Jájinka

Ježíš má tyhle vyčuhovací lidičky velmi rád:).Chce to totiž odvahu a tím se myslím formuje lidská povaha. Obdivuju tyhle lidičky :)

Krasnazena

Někde je to vyčuhování příjemné, ale občas by člověk taky rád zapadl.

Zobrazit 7 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková