Křesťanství vtloukané nejen do hlavy

S hrůzou jsem poslouchala svědectví jedné mladé ženy, která vyprávěla svoji zkušenost z dětství. Táta je nutil i násilím chodit do kostela. Když přišla její sestra v neděli ráno po noční vytáhl ji z postele a musela na bohoslužbu jít. Jaký vztah si asi k církvi takové děti vytvoří?

Není pak divu, že vnímají církev jako nástroj k utlačování lidí. Zuby nehty se pak každému náboženství a někdy i hledání Boha brání.

A pak ti navenek zbožní křesťané? Co je platné, když se kostelník vzorně stará o kostel. Vše je na svém místě, mešní víno nechybí, svíček je dostatek, ba i koberec je vyluxovaný. Když se ale zeptáte jeho manželky, jak se jí daří, zjistíte, že doma jí ten muž s ničím nepomůže, starost o děti je jen na ní, ale on pracuje přece pro farnost!

Uf, uf, pokroucené křesťaství to je darda. Někdy si říkám, že nemáme daleko k farizeům a to podstatné, hlavně láska k bližnímu se nám nějak vytratilo, vyšuměla. Co je platné, když kamarád chodí každý týden do kostela, ale ke své ženě se chová hrubě. Nebo udrbané babičky, které místo aby roznášely pokoj, roztrušují drby, které občas mohou hodně ublížit.

To pak není divu, že jsme pro tento svět nepřesvědčiví. Když nám více než na laskavém přístupu k lidem a praktické pomoci bližnímu záleží na tom, abychom dobře plnili své náboženské úkony a chovali se patřičně při bohoslužbě, pak je to opravdu smutné.

Kdyby mi táta řezal zadek za to, že jsem nešla do kostela, kdo ví, co by ze mě dneska bylo. Tak se ve svých čtyřiceti začínám zajímat i o jiná náboženství, učím se tolerovat, že existují jiné cesty, jedinci, kteří poctivě hledají a prostě jen jdou jinudy. Učím se nevnucovat svoje pravidla svému okolí, i když mi to jde špatně. Nesoudit rozvedené, nepohoršovat se nad nevěrou, i když i v mých očích je to selhání. Šokuje mě, když se otec čtyř dětí zamiluje do své sekretářky a odejde od rodiny. Ale vím já, proč to udělal? Vidím do hlav a srdcí těch dvou? "Nesuďte, abyste nebyli souzeni."