chtěla bych se dělit o to, na co jsem přišla nebo o to, co je pro mě vzácné

Psychoterapie a svátost smíření

21. 6. 2010 15:54
Rubrika: zamyšlení

Člověk je bytost nejen tělesná, ale také dušení a duchovní. Všechny oblasti jsou propojené, jedna ovlivňuje druhou. Duševní a duchovní život se někdy i vzájemně prolínají. Při problémech tohoto rázu by bylo ideální, aby psychologové a psychiatři spolupracovali s kněžími a naopak. Oslovila jsem Petra Hrušku, faráře z Chebu, abych mu k tématu položila několik otázek.

 

Petře, myslíš se, že kněží mají dostatečné psychologické vzdělání? Dokáží rozpoznat, kdy např. penitent potřebuje pomoc psychologa či psychiatra? Daří se s odborníky spolupracovat nebo je to ještě „pole neorané“?

 

Někteří ano, někteří ne. Z té druhé skupiny se s tím někteří snaží něco dělat. Například využívají možnosti celoživotního vzdělávání na teologických fakultách, kde bývají zařazeny i různé exkurzy do psychologie či psychoterapie. Rozpoznat potřebu další odborné pomoci pak, myslím, lze poměrně snadno. Já se ovšem spíše setkávám s potíží, že kvalitní psycholog, psychiatr či psychoterapeut je poměrně stejné „nedostatkové zboží“ jako solidně psychologicky poučený duchovní. Snažíme se u nás na Chebsku dát i s ostatními církvemi dohromady jakýsi seznam doporučeníhodných odborníků z této oblasti, ale příliš se nám to zatím nedaří. Takže ano, spolupráce „odborníků na Ducha“ a „odborníků na duši“ považuji u nás za „pole neorané“.

 

Proč se často katolíci bojí využít služeb psychiatra nebo psychologa a myslí si, že vždycky stačí modlitba a svátosti? Je to jejich špatná zkušenost nebo někdy i pýcha?

 

Mám dojem, že u nás – a to nejen u katolíků – pořád ještě převládá určitý předsudek, že návštěva psychologa, a tím spíše psychiatra, na člověku zanechá v očích druhých nějaké negativní stigma. Když se k této obavě přidá ještě určitý typ nezralé víry, která vše chce řešit pouze „duchovně“ (bez respektování přirozeného rozměru člověka), může být zaděláno na docela vážnou potíž. A přitom je paradoxní, že někteří z těchto lidí bez jakýchkoli obav běhají za všemi možnými léčiteli a šarlatány, čímž svůj stav často ještě zhoršují. Na druhou stranu jsem se poslední dobou setkal i s pár lidmi, kteří povzbuzeni svým duchovním průvodcem sice odbornou psychiatrickou pomoc poctivě hledali, ale opakovaně se vraceli zklamáni z příliš úřednického, zcela neosobního způsobu jednání těchto odborníků.

 

Na Západě znějí hlasy, že katolíci sice přijímají Eucharistii, ale nechodí ke zpovědi. Mohou být psychické problémy také způsobeny tím, že lidé už nevnímají vinu a hřích?

 

Osobně si myslím, že lidé dnes vinu vnímají stále stejně jako dříve, ale „řešení“ hledají jinde a jiné, než jaké se tradičně nabízelo ve zpovědnici. Kolik lidí dnes lákají různé esoterické směry, které hlásají, že „v podstatě je vše dobré“ a že je jen třeba „podívat se na věci tím správným způsobem“? Kolik lidí se raději snaží jakýmkoli jiným způsobem „vypnout“ své svědomí, aby neprožívali nepříjemné pocity? Není ale toto obojí také tak trochu reakcí na určité zpovědnicové „démonizování“ celých oblastí lidského života, např. sexuality? Takže ano, souhlasím, že psychické problémy mohou být způsobeny i tím, že lidé nevnímají vinu a hřích. Mohou být způsobeny i tím, že jsme někdy my kněží postavili vinu a hřích do centra našeho hlásání, místo aby v tomto centru byl vzkříšený Ježíš. Takto pak vzniká to, co kněz, teolog a psychoterapeut P. Michael Marsch nazývá „ekleziogenními neurózami“. Jestliže přiznáme i svůj podíl viny na neurózách a psychózách dnešního světa, pak je možnost změny mnohem nadějnější – prostor této změny je nám totiž na dosah ruky, v našem vlastním srdci, v našem vlastním církevním společenství.

 

Zobrazeno 1085×

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková