Postní rekolekce

Co mi daly postní rekolekce?

Zúčastnila jsem se víkendové rekolekce na Perninku pro ženy na téma: „Pane, nauč nás modlit se.“ Organizátoři byli skvělí. Měli jsme označený pokoj cedulkou, na posteli kromě programu ležela fotka s citátem. Měla jsem pocit: tady jsem vítaná, tady to bude fajn. Když jsem viděla tu ženskou sešlost (říká se více soch pohromadě je sousoší, více žen pohromadě je soužení, tady ale bylo spíše souznění), říkala jsem si, jak vydržíme to silentium. J A pak nejvíc rušil Josef…, fakt!  

            Obnova byla moc hezky připravená. Nebyla „přeplněná“. Po přednáškách jsme měly čas (píšu schválně Y – my ženy) si vše promyslet, jít na procházku, do kaple nebo spát. Využila jsem příležitosti ke svátosti smíření i k přímluvné modlitbě. To byl fakt dar! Nemusela jsem se bát vylít své srdce, přímluvkyně byly velmi empatické. Z přednášek se mi nejvíce líbila praktická ukázka Lectio divina. Rozjímaly jsme nad textem modlitby Otče náš a zkoušely si ve skupinkách jednotlivé kroky. Viz E. Bianchi – Modlit se boží slovo.

            Velmi zvláštní pro mě byla modlitba křížové cesty venku v obci. Když jsme se u jednotlivých zastavení klaněly, slyšela jsem smích kluků z jedné chlupy, okolo chodili venčilové i běžkaři a mně bylo trapně. Jak daleko mám ještě k tomu nestydět se za svou víru!

            Společné bohoslužby byly nádherné. Možnost zapojit se v přímluvách, místo tmavého kostela útulná kaple. Při noční adoraci jsme se po půlhodině střídaly – to jsou silné momenty, o kterých se nedá příliš mluvit. Jsou to intimní chvíle s Ježíšem.

            Vařil nám Jenda, krmě byla velmi chutná, jen si myslím, že po týdnu takové stravy by každá přibrala tak pět kiloJ Ale možnost prožít, že jsem opečovávané,  se každé z nás dostalo mírou vrchovatou. V neděli jsme si vyzkoušely modlitbu tělem. Tančily jsme židovské tance. Bylo to pro mě velmi svobodné, protože nás nikdo neokukoval. Všechny jsme si oblékly sukně a chválily Pána duší i tělem. Po nedělním obědě skončilo silentium a kdo chtěl, mohl říct, co ho oslovilo, co se ho dotklo. Plakaly jsme, mohly jsme plakat radostí a dojetím.

Každé ženě bych přála, aby si dovolila prožít pár intenzivních dní s Bohem. Však ani to doma zvládnou! Abychom správně milovaly druhé, musíme se naučit milovat samy sebe.

Velký díky Majce, Martině, Věrce, Krzystofovi i Josefovi i Jendovi ale i všem účastnicím.

Co mi daly postní rekolekce?

Zúčastnila jsem se víkendové rekolekce na Perninku pro ženy na téma: „Pane, nauč nás modlit se.“ Organizátoři byli skvělí. Měli jsme označený pokoj cedulkou, na posteli kromě programu ležela fotka s citátem. Měla jsem pocit: tady jsem vítaná, tady to bude fajn. Když jsem viděla tu ženskou sešlost (říká se více soch pohromadě je sousoší, více žen pohromadě je soužení, tady ale bylo spíše souznění), říkala jsem si, jak vydržíme to silentium. J A pak nejvíc rušil Josef…, fakt!  

            Obnova byla moc hezky připravená. Nebyla „přeplněná“. Po přednáškách jsme měly čas (píšu schválně Y – my ženy) si vše promyslet, jít na procházku, do kaple nebo spát. Využila jsem příležitosti ke svátosti smíření i k přímluvné modlitbě. To byl fakt dar! Nemusela jsem se bát vylít své srdce, přímluvkyně byly velmi empatické. Z přednášek se mi nejvíce líbila praktická ukázka Lectio divina. Rozjímaly jsme nad textem modlitby Otče náš a zkoušely si ve skupinkách jednotlivé kroky. Viz E. Bianchi – Modlit se boží slovo.

            Velmi zvláštní pro mě byla modlitba křížové cesty venku v obci. Když jsme se u jednotlivých zastavení klaněly, slyšela jsem smích kluků z jedné chlupy, okolo chodili venčilové i běžkaři a mně bylo trapně. Jak daleko mám ještě k tomu nestydět se za svou víru!

            Společné bohoslužby byly nádherné. Možnost zapojit se v přímluvách, místo tmavého kostela útulná kaple. Při noční adoraci jsme se po půlhodině střídaly – to jsou silné momenty, o kterých se nedá příliš mluvit. Jsou to intimní chvíle s Ježíšem.

            Vařil nám Jenda, krmě byla velmi chutná, jen si myslím, že po týdnu takové stravy by každá přibrala tak pět kiloJ Ale možnost prožít, že jsem opečovávané,  se každé z nás dostalo mírou vrchovatou. V neděli jsme si vyzkoušely modlitbu tělem. Tančily jsme židovské tance. Bylo to pro mě velmi svobodné, protože nás nikdo neokukoval. Všechny jsme si oblékly sukně a chválily Pána duší i tělem. Po nedělním obědě skončilo silentium a kdo chtěl, mohl říct, co ho oslovilo, co se ho dotklo. Plakaly jsme, mohly jsme plakat radostí a dojetím.

Každé ženě bych přála, aby si dovolila prožít pár intenzivních dní s Bohem. Však ani to doma zvládnou! Abychom správně milovaly druhé, musíme se naučit milovat samy sebe.

Velký díky Majce, Martině, Věrce, Krzystofovi i Josefovi i Jendovi ale i všem účastnicím.