kytičky

Je říjnové ráno a venku je šílená zima. Sedím v knihovně při sobotní službě a čtenářka mi před odchodem říká: „Máte malou vázičku?“

„To nemám, ale můžu to dát do skleničky“

Vytahuje krásné kytičky – název po mně nechtějte, nevyznám se.

Kytičky jsou prokřehlé, ale mají krásnou barvu. Poděkuju, beru je do ruky a dávám do skleničky.

A v tu chvíli jim říkám: „Holky, kolik jste toho musely vydržet, vždyť už byly ranní mrazy!“ A napadá mě, že znám pár krásných lidí, kteří toho taky hodně vydrželi. Možná, že díky prožitým zkouškám jsou krásnější. Tak mě ty kytičky povzbudily, abych byla tím, kým mám být. Ony mají růst a kvést a já. Co mám dělat já? Vlastně totéž, ale „po lidsku“. A snažit se, aby mě sníh a mráz příliš nespálili a nezničili.

Lída