Introverti a extroverti

Jsem extrovert a opravdu se snažím introverty pochopit (kdybyste se taky chtěli zdokonalit, doporučuji knížku Jste introvert?, kterou vydala Grada). Ale někdy mi docházejí síly. Třeba když kolegyně nikdy neřekne, co se jí stalo, jen se příšerně mračí, tváří se ukřivděně. To musím odejít z místnosti. Ještě štěstí, že s ní nesedím v jedné kanceláři. Nedokážu se dva dny dívat na někoho, kdo je nabručený, naštvaný či utrápený a nedokáže ze sebe vypravit větu. Dle asertivního chování nejsme zodpovědni za pocity druhého člověka a neměli bychom si to brát osobně. Ale mně to nejde, unavuje mě to, ba drtí. Kdybyste, milí introverti, z lásky k nám extrovertům, kteří na vás možná někdy křičíme a tím vás zraňujeme, mohli při svém naštvání říct jednu dvě vysvětlující větičky. Třeba: "Bolí mě hlava, to si neber osobně. Nebo klidně  "Naštval jsi mě tím a tím." Ale vaše mlčení je příšerné. To je snad někdy lepší pár facek.... Kolegyně je starší, zvláštně nepřístupná, odmítá pomoc, chce být silná a vystačit si. Kdybyste se někdo chtěl zapojit do debaty, napsat názor či vlastní zkušenost, budu moc ráda. Lída